Domov očima teologa

Domov očima teologa

„Domov je v odvěkém Bohu, na jeho věčných pažích.“ (Dt 33,27) Tímto citátem z Páté knihy Mojžíšovy lze vystihnout biblické pojetí domova. Domov člověka, jeho bezpečný příbytek, spočívá v náručí věčného Boha. To zní sice mlhavě nebo obrazně, v každém případě to relativizuje běžná lidská pojetí domova jako domu nebo rodné země. Jak si ještě ukážeme, dům, stan nebo město, rodná země či dokonce lidské tělo jsou jen jakýmisi přechodnými bydlišti na lidské cestě k Bohu jako svému útočišti. Ve spisech Starého zákona má na zemi domov spíše osel, šakal nebo čáp, než člověk. Nejinak je tomu v novozákonním Matoušově evangeliu, kde Ježíš prohlašuje: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8,20). Syn člověka je sice Ježíšův mesiášský titul, ale znamená totéž co člověk, a tak se týká všech lidí.

Ze spisů Starého zákona se výraz „domov“ (v Českém ekumenickém překladu) nejčastěji vyskytuje v Žalmech. Tam se Mojžíš modlí: „Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože“ (Ž 90,1-2). Domov spočívá ve Stvořiteli člověka, v lidském přiklonění se k Bohu ve všech generacích, Bůh předchází a tvoří svět a zemi. Následující Žalm ujišťuje: „Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží“ (Ž 91,9-10). Bůh je zde ochráncem člověka, který dočasně přebývá ve stanu. Domovem je spolehnutí se na Boha ve vztahu víry. Hospodin je ten, kdo se ujímá lidí bez domova, a tak jim domov poskytuje: „Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu“ (Ž 146,9). Bůh však také může zničit město a zemi svého lidu, rozhněvá-li se na jeho zkaženost, jak varuje prorok Jeremiáš: „Z Jeruzaléma učiním hromadu kamení, domov šakalů, a z judských měst zpustošený kraj bez obyvatel“ (Jr 9,10). Rozvaliny měst se mohou stát domovem pouštních zvířat. Přesto se Hospodin může se svým lidem usmířit a v pravý čas ho shromáždit na svém svatém místě, jak zvěstuje prorok Izajáš: „V onen den zaduje na velikou polnici a přijdou ti, kdo bloudí bez domova v zemi asyrské, i ti, kdo byli vyhnáni do egyptské země, a budou se klanět Hospodinu na svaté hoře v Jeruzalémě“ (Iz 12,13). Prorok zde připomíná ztrátu domova Izraele a prorokuje návrat Božího lidu do zaslíbené země.

V novozákonních evangeliích se vyskytuje výraz domov v běžném významu toho slova, u synoptiků je Nazaret domovem Ježíšovým (Mk 6,1; Mt 13,54). Teologicky významnějším je však ve celém Novém zákoně výraz příbytek, který označuje přebývání člověka v Bohu nebo Boha v člověku, v lidském společenství. Tak Ježíš v Janově evangeliu, když se loučí s učedníky, říká: „V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo“ (J 14,2). Ježíš oznamuje své nanebevstoupení, po kterém v nebi připraví příbytky pro spravedlivé, v domě svého nebeského Otce. Ježíš však slibuje svým věrným přebývání s Bohem už zde na zemi: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“  (J 14,23). Tento Boží příbytek není nikde ve světě, spíš se dá mluvit o místu v srdci či mysli člověka. V Listu Efezským píše pavlovský autor: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží“ (Ef 2,20-22). Vidíme, jak se motiv domova spiritualizuje, až nabývá významu chrámu, v němž přebývá Bůh. Lidé se stávají Božím domovem, což je zobecněno v eschatologické vizi poslední biblické knihy, Zjevení Janově: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta, ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ,Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí´“ (ZJ 21,2-4). Duchovní město Jeruzalém se stane Božím příbytkem uprostřed lidí, v Bohu budou mít lidé svůj domov a Bůh v nich bude přebývat.    

   Po biblické části si zde dovolím teologicko-antropologickou úvahu na téma domov. Člověk byl dle První knihy Mojžíšovy stvořen k obrazu Božímu (Gn 1,27) a podle Hildegardy z Bingen bylo jeho předobrazem věčné Boží Slovo, které se vtělilo v Ježíši Kristu. Člověk má tedy svůj původ a skutečný domov u Boha, od něho vychází a k němu se má svou pozemskou poutí navracet. Tradiční pojetí pozemského života jako putování nebo bloudění realisticky zrcadlilo osud člověka. Snad je to dáno pohyblivou povahou lidského růstu, duševního vývoje a duchovního zrání.  Z čistě empirického hlediska je prvním přechodným domovem člověka mateřské lůno, které dítě v devíti měsících opouští a rodí se, aby o ně bylo pečováno v rodině. Zhruba ve dvaceti letech mladý člověk původní rodinu opouští, vydává se na zkušenou do světa, nalézá partnera a zakládá vlastní rodinu, o kterou sám pečuje i tím, že má nějaké povolání a pracuje. Tyto a další změny člověka utvářejí k dospělosti na jeho životní cestě. Každý dosažený stav je po určité době překročen a má být nahrazen stavem jiným. Protože není samo-zřejmé, zda a čím byl člověk před narozením a zda a čím bude po smrti, je lidská existence obklopena skrytým tajemstvím, které se v životě prolamuje filosofickým a náboženským tázáním, na které člověk dostává nějakou odpověď. A tato odpověď se mění podle míry lidské dospělosti, vyzrálosti a pochopení. Člověk tak může mít naději a víru, že nalezne svůj domov u Boha, ačkoliv ani tehdy nemůže jistě vědět, jaké to bude. Tento moment činí lidský život sice nejistým, ale zároveň dobro-družným jak v přítomném prožívání, tak v očekávání budoucnosti. A tak si člověk uvědomuje, že není a nebude sám, že nalezený domov bude místem setkání s druhými lidmi v nebi, jak mi v dětství řekli rodiče.

Co je ale nebe a jak může být nebe domovem? Slunce a Měsíc jsou z biblického hlediska pouze lampy, stejně tak hvězdy jsou nebeskými znameními. Země, na které přebýváme, je nebeskou součástí, což si uvědomujeme jen málo. Přesto lze nahlédnout, že v nebi jsme už nyní. Nebeské příbytky, o kterých mluví Ježíš, si představuji jako duchovní hnízda v dosud neviditelném prostoru, kde však určitě svítí Boží světlo, které  oživuje člověka a jeho blízké. O tomto živoucím světle mluví evangelista Jan, když píše o Božím Slovu: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (J 1,1). Podle Hildegardy z Bingen bylo toto Slovo předobrazem člověka, a tak se člověk svou poutí navrací k Bohu jako k sobě samému, do svého domova. autor: M. Zvelebil