Bilogie domova

Domov je podle obecně platné definice lidské obydlí, tedy místo, kde jsme doma.

Mária Hovořáková, PhD.

Z biologického hlediska je nesnadné determinovat počátek vzniku domova jako místa k žití. Ani velmi pokročilé formy života z živočišné říše netvoří obydlí v pravém slova smyslu, ale spíše využívají možností prostoru, ve kterém se pohybují jejich hejna, tlupy, smečky či stáda.

Například u kopytníků tvoří domov stádo, ve kterém se narodili a kde žijí. Stádo se pohybuje po určitém území, překonává různé vzdálenosti na cestě za potravou, nicméně domov ve smyslu obydlí v tomto případě přítomen není. I stádo se však chová jako jednotka ochraňující a pečující o svá mláďata, tvořící podmínky nejvýhodnější pro přežití jednotlivce.

Při pohledu evolučním se k jakémusi rozhraní dostáváme při přechodu od jednobuněčných organizmů k mnohobuněčným. Posun v tomto smyslu znamenají například kolonie Váleče koulivého, které tvoří součást planktonu. U Váleče dochází ke tvorbě kolonií, v rámci nichž různě lokalizované buňky získávají různé funkce. Buňky na povrchu se specializují na pohyb, buňky uvnitř kolonie například na trávení, či rozmnožování. V této formě přechodu k mnohobuněčným organizmům můžeme jistým způsobem vidět využití výhod soužití většího počtu jedinců a tedy první vytváření vazeb mezi původně samostatnými jedinci.

I v živočišné říši nacházíme domov jako místo, například ve formě hnízd či úkrytů při přivádění mláďat na svět. Hnízdění některých druhů ptáků může být velmi výrazně vázáno na určitou oblast, kdy jsou ptáci schopni překonat stovky až tisíce kilometrů, aby svá hnízda postavili na daném místě. Často může jít vysloveně o konkrétní strom nebo komín, jako v případě Čápa bílého, který ze svého typického zimoviště v Africe či jižní Asii uletí při svém přeletu do hnízdiště např. v Evropě cca 20 tisíc kilometrů. Samec preferuje své loňské hnízdo a toto si před jinými samci vytrvale hájí. Tady konkrétní místo slouží k ochraně mláďat po dobu nezbytnou pro jejich přežití a tedy pro zachování druhu.

Pokud se tedy obrazem domova budeme zabývat z úhlu biologa a člověka, zjistíme, že domov jako obydlí lze chápat také jako schránku vazeb uvnitř existujících a přetrvávajících i po přesunutí do schránky jiné. Domov zůstává v nás, předáváme ho svým dětem, když zakládáme rodinu, s cílem vytvořit jim bezpečné prostředí pro život a zachování druhu podobně jako je tomu u většiny živočišných druhů a jejich mláďat.

Například pro děti znamená domov dům, který obývají společně s rodiči. Ze zkušenosti však víme, že například po přestěhování jsou po počátečním smutku za domem původním velmi rychle schopné přijmout nové obydlí za svůj domov. Důvodem rychlé adaptace je s největší pravděpodobností právě to, že nové obydlí opět obývají společně s rodiči, kteří v širším smyslu tento domov pro děti představují. Pokud se tedy na domov podíváme z tohoto aspektu, uvědomíme si, že domov neznamená pouze místo k žití, ale hlavně vazby a vztahy pro život jednotlivce domov tvořící.

Ze stejného důvodu mohou mít naopak někteří lidé v dospělosti nebo ve stáří po změně bydliště, například z důvodu sňatku a odchodu za partnerem, či získání zaměstnání ve vzdáleném městě, případně nutnosti změny bydliště z důvodu nesoběstačnosti, problém adaptovat se na nové podmínky. Po změně místa pro život se totiž vzdalují původní vazby (rodiče, příbuzní, přátelé) a lidé jsou nuceni vytvořit si vazby nové. Trvá tedy logicky delší dobu, než přijmou nové místo za svůj skutečný domov a jsou i tací, kteří si nové bydliště s domovem neztotožní nikdy. Většina lidí tedy domov chápe nejen jako místo, ale zejména jako prostor vymezený určitými vztahy lidí v tomto prostoru žijících, jako místo, kde můžeme vždy hledat bezpečí a oporu.