První den festivalu Divadlo bez bariér přinesl vynikající pohybové, hudební i činoherní divadlo

4.10.2016 Ladislav Vrchovský Divadlo Recenze

Devátý ročník festivalu bez bariér začal v pondělí v ostravském Divadle loutek, kde probíhá hlavní program, a také ve vybraných školách a sociálních ústavech v Ostravě. Tam je připraven doprovodný program, který už ale není přístupný veřejnosti. V hlavním programu byla návštěvníkům festivalu nabídnuta čtyři výborná představení.

Představení první
Hana Strejčková: Mezi námi (FysioArt a Divadlo Ponec/Tanec Praha)

Publikum, napůl dospělé a napůl dětské, pomalu usedá na svá místa v hledišti a sleduje, jak se na projekčním plátně střídají filmové záběry dětí, kluků a děvčat ve věku od pěti do deseti let, které odpovídají na otázku Co je to domov? Z mnoha odpovědí vybíráme: „Domov je tam, kde se máme všichni rádi. Domov je budova, ve které je zábava. Doma se dobře spí. Domov je místo, kde všichni spí a spolu jedí. Doma můžeme dostat pití a jídlo a můžeme se tam vyspat. Doma je vlastně dětský koutek. Domov pro mě znamená, když jsme všichni spolu a jezdíme na výlety. Domov je pro mě rodina. Domov je tam, kde je máma a táta a že se o nás starají. Domov je místo, kde jsme šťastni.“

Na hrací ploše sedí trojice před bílou plochou připomínající knihu a kreslí si na stránkách prsty. Pomalu se zhasíná, na velké projekční ploše v pozadí hrací plochy se objevuje nakreslený dům s červenou střechou, modrými okny, zelenými dveřmi a fialovým komínem a autorské, interaktivní tanečně-pohybové a vizuální představení pro pět interpretů, loutku a dva hudebníky začíná.

Z inscenace Mezi námi. (Foto: Roman Polášek)

Ozve se hudba, zčásti v živém provedení, a rozjíždí se světelná show plná barevných a světelných symbolů představujících třeba i kapky deště dopadající do kaluží nebo vodní plochu. Dva z herců, představující rodiče, se loučí se svou dcerou a odcházejí. V pozadí sedí starší žena a plete dlouhý barevný šál. Dcera zůstává sama. Objevuje svět, předměty a živočichy, potkává další lidi, dvě čtyřhranné bílé desky se mění v křídla, ve stěny i strop a velmi často ve střechu, která dokáže ochránit před nejrůznější nepohodou. Pojednou se barevný šál změní v kouzelný koberec, po kterém přichází pohádka s loutkou.

Z inscenace Mezi námi. (Foto: Roman Polášek)

V jistém okamžiku jsou pozvány na hrací plochu přítomné děti a představení se mění ve společnou hru v rytmu a v prostoru. A všemu stále dominuje symbol střechy nad hlavou, symbol domova. Není náhodou, že mnohým dospělým se vybaví děti z uprchlických táborů, které stálou střechu nad hlavou nemají. Navození této myšlenky ale není v prvotním plánu inscenátorů, tento úhel pohledu přináší momentální situace ve světě, podtrhující význam domova, který může být nejen vně, ale i uvnitř každého z nás. Když po osmdesáti minutách představení končí, dětem se nechce z hrací plochy odejít a inscenátoři si s nimi ještě chvíli hrají. Mimořádně komunikativní divadelní projekt otevírá okno do světa divadla, ale nejen tam, i do světa jako takového.